Výroční zpráva

Rok 2023 začal skvěle. Den před Silvestrem jsme uzavřeli sbírku na Viktory. 90 000 000 korun na 15 mobilních kulometných "dvojčat" na podvozku Toyota jsme vybrali za pouhých 50 dní. Sbírka byla tak rychlá, že jsme neměli připravenou další zbraň. Už jsme věděli, že se bude jmenovat Přemysl a bude to raketomet, ale stále jsme čekali na schválení z ukrajinské strany.

Podstatně nás ale zaměstnávala jiná věc. Doposud jsme působili jako marketingový „deštník“ účtu ukrajinské ambasády, což mělo své výhody i nevýhody. Největším problémem bylo, že tento sbírkový účet ovládala centrála v Kyjevě, a pražští diplomaté neustále vysvětlovali, proč na něm jsou vysoké zůstatky. Tyto prostředky byly určeny na nákup konkrétních zbraní (např. viktorů). Dohodli jsme se proto s ambasádou, že založíme vlastní Nadační fond s vlastním účtem, a částky na nákup zbraní budeme ambasádě převádět jednorázově s darovací smlouvou, ve které bude napsáno, na co je dar určen.

Dosud provoz Dárku pro Putina financoval z vlastních peněz Dalibor Dědek, což nám připadalo neudržitelné. Jenže jak na to? 100 % darů na zbraně chceme použít na jejich nákup. Provoz fondu musíme financovat jinak. Zkusíme tedy prodávat trička. Spustili jsme e-shop a začali dárcům vysvětlovat celou tu změnu, včetně jiného čísla účtu. Když se na to ohlížíme zpět, byl to docela risk, ale vyšlo to. V lednu se narodil Nadační fond pro Ukrajinu. Získali jsme právní subjektivitu, což nám umožnilo dělat spoustu „lumpáren“, o kterých zde ještě bude řeč. Od té doby nám také na záda dýchají právníci a daňaři. Někdy dost zblízka. :-) Poprvé jsme je zaměstnali na konci ledna, když nám guvernér České národní banky nabídl vyřazená obrněná vozidla, která používá na převoz hotovosti, abychom je předali někomu, kdo je využije na Ukrajině. „Bonnie a Clyde“ se dostali do rukou Team4Ukraine. Tehdy nám to přišlo opravdu neuvěřitelné. Ale rok 2023 teprve začínal…

Mezi obrovským množstvím lidí, kteří z Ukrajiny utekli před válkou, byli pochopitelně i neslyšící. Proto nám přišlo logické pomoci týmu lektorů z organizace Tichý svět se sbírkou na zaplacení lekcí znakové řeči pro ukrajinské neslyšící, kteří nyní žijí v České republice.

Když jsme zakládali Nadační fond, hodně jsme si povídali také o tom, co by měl dělat kromě nákupu zbraní pro ukrajinskou armádu. Řekli jsme si, že budeme spojovat organizace podporující Ukrajinu a budeme jednoduchým a jasným hlasem, hájícím zájmy menšího a slabšího před silným a brutálním agresorem. Proto nás zvedl ze židle způsob, jakým se Český olympijský výbor stavěl k možné účasti sportovců Ruské federace a Běloruska na olympiádě v Paříži. Míra jeho alibismu byla neuvěřitelná. Žádný veřejný nesouhlas s postupem Mezinárodního olympijského výboru, žádná hrozba bojkotem. Dali jsme dohromady petici, ve které jsme požadovali jasné kroky. (Petici nakonec podepsalo přes 20 000 lidí a my jsme ji osobně předali. Český olympijský výbor vytvořil speciální poradní skupinu, která… No, je jedno, co vymyslela. Olympiáda se odehraje s účastí sportovců z Ruska a Běloruska. Neutrální vlajka, žádná hymna. Je jich tam málo, ale jsou tam. Ostuda.)

Žese nová zbraň, na niž budeme vybírat peníze, bude jmenovat Přemysl, bylo jasné od začátku. Je to raketometRM-70 a jedna salva dokáže přeorat tři hektary. A Přemysl přece patří na pole. Za první dva dny nám 4765 dárců poslalo 9 174 065 korun.Skvělý začátek. Bude sice chvilku trvat, než vybereme cílových 50 milionů, aleono to půjde…

Mimochodem, víte, co je to buchanka? UAZ Van 2206 je modernizované terénní vozidlo klasické konstrukce. Klasická konstrukce znamená, že se tentýž model vyrábí v Rusku od roku 1965. A proč to píšu? Protože nám jednoho dne přišel e-mail, ve kterém nám majitel fungl nové buchanky oznamoval, že je tolik naštvaný na Rusko, že se rozhodl tohle „autíčko“ vyřadit ze své sbírky a poslat ho na Ukrajinu do služeb tamní armády. Buchanku jsme převzali, projeli jsme se s ní, zašli na rehabilitaci páteře a poslali ji do války.

Uspořádat v únoru venkovní koncert před ukrajinskou ambasádou a připomenout tím výročí začátku války byl jistě trochu šílený nápad. Koncert začal pochodem kolem ruské ambasády. Deset tisíc lidí, velvyslanci mnoha zemí, motorkáři. A dětský sbor, skvělá ukrajinská kapela, David Koller a KollerBand. A také spousta hostů. A nově zvolený prezident, který si v klidu pod pódiem podupával. A také hrozná zima. „Příště to uděláme uvnitř. Tedy pokud bude ještě za rok válka,“ říkali jsme si a doufali, že nebude. No nic, pletou se i chytřejší lidé, než jsme my.

Když nakupujete zbraně, naučíte se trpělivosti. Drtivá většina z nich „není skladem“, proto měsíce čekáte, až se vyrobí, a když je konečně máte, čekáte další týdny na povolení od všemožných tajných služeb a úřadů. Díváte se večer na televizi, vidíte, jak UA armáda dostává na prdel, a čekáte na nějaké razítko! S viktory to šlo neuvěřitelně rychle. Sbírku jsme uzavřeli předposlední prosincový den a v polovině dubna všech patnáct terénních toyot osazených kulomety odjíždělo na frontu. Později o viktorech ještě uslyšíme, objeví se v několika reportážích světových televizí a záběry jejich kolony obletí sociální sítě.

Znáte situace, kdy teoreticky všechno šlape, ale praxe vám ukáže, že ne? My ano. Projekt „Zapojme Ukrajinu“ jsme spustili, abychom pomohli především ukrajinské energetice. Přišlo nám logické, že kotelny a generátory by se měly nakupovat a instalovat v létě, aby v zimě všechno fungovalo. Vypsali jsme po dohodě s Roksolanou (teritoriální expertka na Ukrajinu z Ministerstva průmyslu a obchodu ČR) tři sbírky… a nic. Tedy nic moc. Vysvětlit lidem, že v létě potřebuje Ukrajina pomoc s kotelnami na zimu, se ukázalo jako velká komunikační překážka. Jenže každá mince má dvě strany. A ta druhá, tedy fakt, že máme „nezbraňovou“ značku, se bude za pár týdnů hodit.

Dovolte mi teď krátký exkurz do reklamy a marketingu. Kdybyste někdy v budoucnu dělali sbírku na zbraně, určitě ji nedělejte na doméně, která obsahuje slovo zbraně, jinak budete mít velkou potíž se spouštěním reklamy kdekoli. Například www.zbraneproukrajinu.cz. A rozhodně nepoužívejte doménu se jménem nějakého světového státníka, protože pak reklamu zkrátka nespustíte, jelikož by byla politická, a k tomu potřebujete speciální verifikaci. Takže nikdy neinzerujte něco takového jako třeba www.darekproputina.cz. Leda byste měli projekt, který nemá v sobě ani slovo „zbraně“, ani slovo „Putin“. Vítej do rodiny, www.zapojmeukrajinu.cz, tvůj čas ještě přijde.

Dlouho jsme si lámali hlavu nad tím, jak proniknout na Slovensko. „Slováci se na zbraně nikdy skládat nebudou, jsou takové holubičí povahy,“ mudrovali jsme na pravidelných úterních videocallech. (Jak úžasně jsme se pletli, se ukáže až za rok, kdy Slováci, naštvaní na Ficovu vládu, pošlou během pár dní 100 milionů korun na nákup munice, ale o tom až v příští výroční zprávě.) Padlo tedy rozhodnutí, že na Slovensku nebudeme vybírat peníze na zbraň, ale na odminovací stroj Božena 5. Sbírku jsme otevřeli s partnery Mier Ukrajině 8. května. Věděli jsme, že někdo na Slovensku plánuje podobnou sbírku. Logické bylo netříštit síly a spojit se. Šli jsme za těmi lidmi, výsledkem však bylo, že jakékoli spojení s námi odmítli a svou sbírku na tank zahájili pár dnů před námi s velmi podobným názvem. Svedl jsem s nimi pár slovních bitev na sociálních sítích, nakonec jsem ale musel našim partnerům ze Slovenska slíbit, že toho nechám. A bylo to dobře.

14. května nastal den, kdy se nám podařilo dokončit výběr padesáti milionů korun na raketomet Přemysl a 365 raket. O den později startovala další sbírka, nazvaná Operace Robert ďábel. Zní vám to povědomě? Jde nejen o název opery, ale také o krycí označení totální destrukce Tajemného hradu v Karpatech z geniálního Brdečkova filmu. Vzpomínáte na Rudolfa Hrušínského, který hrál šíleného vědce Orfanika? „Karbonizujte dehydráty!“ Tohle byla sbírka na deset tun „čokolády“, jak se ve zbrojařském slangu říká plastické trhavině. Deset tun je opravdu hodně. Pozoruhodně na této sbírce působil fakt, že čokoláda byla určena pro speciální policejní jednotku KORD, která normálně operuje na frontě. Kdo je KORD, zde vysvětlovat nebudu, věřte mi, že tyto kluky nechcete potkat ani ve snu. Co s těmi deseti tunami udělali, to opravdu nevím. Nemusím vědět všechno, že? Lépe se mi potom spí. Ale když pomyslíme na prasárny, které Rusko na Ukrajině dělá, rychle vás to vrátí do reality.

Když jsme se dozvěděli, že Rusáci v Chersonu úplně zničili hasičskou a záchranářskou stanici, rozhodli jsme se pomoci. A protože jsme měli „Zapojme Ukrajinu“, proběhlo to jednoduše. Za peníze z této sbírky jsme koupili několik sanitek a lékařské vybavení, čímž jsme si vlastně naplánovali cestu na Ukrajinu.

Jeden vysoký státní úředník, jenž se velmi angažuje ve vojenské pomoci Ukrajině, mi kdysi řekl, že svými kroky teď píšeme skutečnou historii. Nevím. Když mi zavolali z Vojenského historického ústavu, abych jim přivezl naše trička, hru a rohožku s Putinem a s nápisem „Špínu nechte venku“, byl jsem chvíli překvapený. Uložili to tam do archivu a jednou, až bude po válce, prý udělají výstavu na téma, jakými všemožnými způsoby Češi podporovali ukrajinskou armádu. Už aby to bylo.

Dodnes není jasné, zda Rusové kachovskou přehradu odpálili schválně, nebo to byla klasická ruská lemplovina. Znovu přišla na řadu „Zapojme Ukrajinu“, další sbírka směřovala na čerpadla a vysoušeče. Za pár dní jsme měli přes milion korun, okamžitě jsme to koupili a poslali kamion na Ukrajinu. Dost se to tam hodilo.

Zemřel Taylor. Osobně jsem ho neznal, ale když s ním před Vánocemi roku 2022 dělal youtuber Bratříček rozhovor při naší Operaci Naděje, ani jsem nedutal. Taylor byl možná trochu cvok, možná se opravdu neměl znovu vracet na místo, kde ho zasáhla ruská artilerie. Těžko říci. Myslím, že byl první Čechem, který zemřel v téhle zkurvené válce. Byl to zvláštní pohřeb. Mnoho lidí, mnoho uniforem, mnoho krátce střižených hlav, prozrazujících povolání jejich nositelů. Skvělá řeč vojenského kaplana ze 43. výsadkového pluku v Chrudimi. Optimistická, energická, plná naděje. Dojemná vzpomínka jeho přítelkyně Karolíny na jejich seznámení na frontě. Karolína je na Ukrajině stále, myslím, že teď pilotuje FPV drony a „roznáší radost“ do ruských zákopů.

S bývalým prezidentem Milošem Zemanem se neshodnu na ničem, s výjimkou jeho výroku, že „v každém národě je 15 až 20 % blbců“. A právě takové děti takových českých blbců si vyšláply na svoji ukrajinskou spolužačku a chtěly jí vysvětlit, že Rusko je nejlepší věc na světě a nejhorší věc na světě je Ukrajina. Celé si to natáčely na mobil. Jenže ta holčička se nedala, v klidu si je vyslechla a debatu ukončila větou: „Rusko je hovno.“ Později se jí rodiče „malých blbců“ omluvili a přijal ji prezident. A my jsme větu „Rusko je hovno“ dali na tričko. Náš skvělý designér Dodo vytvořil další zapamatovatelné grafické dílo, jež dodnes financuje provoz našeho Nadačního fondu.

Občas se mě někdo ptá, jak se vlastně kupují zbraně. Všechny překvapí, když pravdivě odpovídám, že stejně jako třeba nanuky nebo kočkolit. Prostě jdete do obchodu, vyberete si, co mají, a zaplatíte to. Rozdíl vězí v tom, že musíte umět najít ten obchod, což my už docela umíme. A jak se pak zbraně platí? Většinou převodem. Když jsme platili Přemysla, banka nám oznámila, že částka je příliš velká na elektronický převod, Honza tedy musel do pobočky. Honza je kolega, který hlídá především to, abychom jednou všichni neskončili za mřížemi, až bude Babiš zase u moci. Stoupl si k okénku, oznámil, že chce převést padesát milionů korun, úřednice mu beze slov podala převodní lístek a ukázala na bednu v rohu místnosti. Honza lístek vyplnil, dvakrát ho zkontroloval a hodil do té bedny. Takhle se dělají obchody se zbraněmi.

Za ty dva roky, co řídím marketing Dárku pro Putina a podílím se na výběru a nákupu všech těch zbraní, se neustále učím zbytečně nemluvit. Dodnes mi přijde lepší věci nevědět, protože co nevíte, to nemůžete vykecat. Nemluvit o tom, že jedeme na Ukrajinu, bylo docela těžké. Doma jsem to tedy řekl. Zrovna ve chvíli, kdy moje žena poznamenala, že ji nikam neberu. Opáčil jsem, že za uplynulé dva roky jsem byl nejdál v Jablonci, ale teď jedeme s kluky z Teamu4Ukrajine na frontu, a může tedy jet s námi. A že to celé můžeme pojmout jako svatební cestu, na které jsme nebyli, protože válka. Irena pravila, že ano, a živě se začala zajímat, zda se neprůstřelné vesty vyrábějí i v jiné barvě než v zelené. Vyrábějí. Modrá je dobrá.

Běhemcesty jsem si psal malý deníček. Tady ho máte:

‍

Deníčekz Ukrajiny, díl I: Vyrážíme.

Poslední desítky hodin před odjezdem vypadají jako odjezd na běžnou rodinnou dovolenou. Jen nenakupujete krémy a plavky, neboť balíte zásoby jídla a vody, vojenské oblečení a balistickou výbavu. Vezeme spolu s T4Ukrajine několik sanitek a deset tun humanitární pomoci. Cesta se připravovala dlouhé měsíce, teď přípravy vrcholí. Podepsat smlouvu na poslední darovanou sanitku, modlit se, ať nakoupené zdravotní vybavení dorazí na základnu včas. Vyzvednout nějaké podepsané papíry, absolvovat několik schůzek k dalším sbírkám, naložit mou ženu Irenu a kamaráda Zdeňka a vzhůru na základnu. Až tam mi dojde, jak je tahle výprava velká. Většinu lidí z T4U neznáme, ale rychle je jasné, že to opravdu vadit nebude. Odbavujeme novináře, zdravotník nám vysvětluje, jak se používá turniket k zastavení masivního krvácení z utržené končetiny, nakládáme zbytky vybavení a pomoci. V 18:00 probíhá první Sullyho velitelská instruktáž. Přicházím jako jediný pozdě. Volací znak našeho auta je Kodiak. To si budu ještě dlouho pamatovat. Hned na začátku celou kolonu předjíždím. Mám plán: počkáme na ni a celou ji hezky natočíme. Po patnácti minutách čekání zjišťujeme, že sanitky jsou už někde na dálnici, zatímco my někde na poli ve středních Čechách. To to hezky začíná. Vyrážíme. Konvoj dojíždíme na čerpací stanici asi za deset minut. Jedna ze sanitek zkolabovala. Právě ta, co na servisu vypadala, že je O. K. Nedá se nic dělat, pojede příště, překládáme krabice a balíky. Nad Českou republikou zapadá slunce. Na hranice s Ukrajinou nás čeká 800 kilometrů.

‍

Deníček z Ukrajiny, díl II: Naštvání a dojetí.

Je dopoledne a my jsme na Ukrajině. Jenže sanitky stojí stále v Polsku. V hromadě různých vývozních povolení chybí nějaký lejstro, které ještě před měsícem nebylo třeba. Čekáme. Nudím se, tedy zkoumám, kolik si tady český operátor účtuje za přenesená data. Úplně mě to dohřálo, takže v autě s vypnutou klimatizací je najednou o deset stupňů víc než venku, takže 45. Za pár minut mám místní SIM kartu, je na ní 12 GB dat, ty mi vydrží celou cestu. Stála 80 korun. Sanitky začaly vyřizovat chybějící povolení a vracejí se do nějakého depa před hranicí. My vyrážíme do Vinice. Naše auta jsou naložena pomocí pro dětský domov. Vyložíme ji a počkáme na sanitky. Je to jen 450 kilometrů. Na místo přijíždíme v podvečer. O domov, v němž mimo jiné žijí také váleční sirotci, se T4U stará už dlouho. Vykládáme hromady oblečení, hygienických potřeb, pračky, sušičky, hračky a také trampolínu a herní konzoli. Domov má obrovskou neposekanou zahradu. Zdeněk se ptá, proč je tu tolik trávy. Hospodaření mají úplně na hraně. A nemají ani kosu, ani peníze na benzin do sekačky. Kosu nemáme, ale Zdeněk sahá do peněženky a peníze na benzin už mají. Máme vyloženo. Usínám v sedě v autě, nespal jsem den a půl. Za pár hodin mě budí moje žena Irena. Sanitky jsou na Ukrajině. Sláva! Beru si spacák a v zahradě domova nacházím pod stříškou obří dětskou ohrádku. Tam nás čeká pět hodin spánku. Sice ho přerušuje příšerné hlášení ze speciální aplikace, že region, kde jsme, může být terčem raketového útoku, ale po chvilce nadávání na Putina a chcimíry, podle kterých tady žádná válka není, usínáme. Musíme spát rychle, ráno bude už za pár hodin…

‍

Deníček z Ukrajiny, díl III: Na frontu!

Je ráno. Ve Vinici se celá kolona rozdělí. Dvě sanitky jedou k Chersonu a Mykolaivu. Na palubě mají spoustu potřebného vybavení pro vojenské jednotky, se kterými T4U spolupracuje. Například drony, ale hlavně zdravotní materiál. Sanitky zůstanou na místě a budou svážet zraněné vojáky do polních nemocnic. My pokračujeme do Kremenčuku. Po sedmi hodinách jsme tam. Z aut mizí další náklad, určený pro místní nemocnici, jež se mimo jiné stará o zraněné vojáky. Dostáváme odpolední oběd. Nevím úplně přesně, co to bylo, ale v obou chodech byl kopr a bylo to skvělé! Míříme do Dnipra. Za dvě hodiny jsme tam. Dněpr mi vyráží dech. Ta řeka je ohromná. Celé město jako by svou architekturou přizpůsobovalo řece. Místo, kde máme nechat sanitky pro místní městskou správu jako náhradu za ty, které zničili Rusové raketovým útokem koncem května, nacházíme snadno. Větší budova v okolí prostě není. Lidé z magistrátu mají radost. A my také. Teď se znovu rozdělíme. Malá skupina pojede na frontu za Charkov, zbytek počká v Poltavě. Moje žena a kamarád Pažout posledních sto kilometrů přebalovali v autě můj grab bag (zavazadlo pro nouzové situace), tudíž vlastně nevím, kde co mám. Pažout z něj navíc vyřadil můj gel na vlasy! Beru si vysoké pevné boty, do dodávky, které se přezdívá Vidma, nakládám helmu, neprůstřelnou vestu a batoh. Nastupuju. Hned zase vystupuju a dávám Ireně klíče od Kodiaka, který pojede do Poltavy. Do Charkova je to jen 200 kilometrů. Jenže po zdaleka nejhorší dálnici, která existuje ve vesmíru. Cestou zjišťujeme, že o Dárku pro Putina právě mluví náš prezident na společné tiskové konferenci s prezidentem Zelenským. Těší nás, že ukrajinský prezident na vlastní kůži okusil český smysl pro ironii. Ten jedinečný moment si se Zdeňkem přehráváme několikrát. Charkov se topí v totálním zatemnění. Druhé největší město Ukrajiny je relativně nedaleko od fronty. Ale i tam najdete hotel. Sice s výtahem, jehož dveře se vás pokoušejí zabít, ale je to bezpečná železobetonová stavba a je tam sprcha. Za pár hodin vyrážíme na frontu.

‍

Deníček z Ukrajiny, díl IV: Na velitelství.

Charkovje ohromné město. Však to také kdysi bylo hlavníměsto Ukrajiny. Takhle ve dne to věru nevypadá, že pár desítek kilometrů odtud je fronta.Nasedáme do Vidmy a jedeme. Asi po hodině začíná být válka cítit. Vypínámetelefony a ukládáme je do speciálních vaků, které je dokonale odstíní. Zničené mosty, občas nějaká zhroucená stavba, navětšině rozlehlých polí není nic zaseto. Místní farmáři se bojí min, těch je tadyv okolí spousta. „Až půjdete čůrat, hlavně za všech okolností zůstaňte naasfaltu,“ varujenás Sully z Team for Ukraine. Míříme k 41. samostatné mechanizované brigádě. Její velitel Oleg přijíždí na místo schůzky ve starém šedém off-roadu. „Přece nebudemestát na silnici,“ usmívá se. „Pojďtena kafe.“ Vracíme se asi kilometr zpátky, parkujeme auta pod stromy a míříme krozbitému motorestu.Teprve teď vidíme vojáky schované vokolí, zakopané satelitníantény azamaskované solárnípanely. Jdeme do sklepa. Tam je velení brigády. Důstojníci vypínají plazmové obrazovky, operační mapy nastole jsou překryty dekou. „Vítejte na štábu,“ směje se Oleg. Jednáme asihodinu. Mezitím zvoní na stolech telefony, vojáci do nich šeptají pokyny.Domluvili jsme se. Jsme venku. Předáváme sanitku, zdravotní materiál, drony apár dalších věcí.Fotka na památku. „Měli byste jet,“ říká Oleg. „Už včera sem do oblasti nalétávaly ruské drony, před chvílí byl jedenzase docela blízko. Hned jak zmizíte, zmizíme taky. Prostě to tady zabalíme avelitelství bude pár dní zase jinde.“ Loučíme se. V Poltavě se všichni potkáváme. Do Kyjeva jeto 400 kilometrů. Všichni se tam těšíme. Později nám bude„Dniperská parta“ vyprávět, co zažili. Následující věty napsala Irena. Žena, conikdy nebyla v zemi, kde je válka:

Co vidím při vstupu do hotelu v Dnipru, jsou dveře s nápisem „kryt“. Zvláštní pocit, ten z hotelů v Čechách neznám. Hodíme bágly na pokoje a jdeme si do supermarketu koupit něco k jídlu a nějaký alkohol. Tyhle obchody důvěrně znám. V jednom takovým řediteluji. Tady je to nový pocit. Najednou se všem nakupujícím z kapes a kabelek ozve zvuk sirén, který mě k smrti vyděsil první noc ve Vinnici. Rakety jsou ve vzduchu. Kluci z T4U vysvětlují, že husí pochod podél stěn budovy může zachránit život. Když padají, stěna se zlomí a vy možná přežijete v kapse pod ní. Nikdy mě nenapadlo, že tuto poučku někdy prubnu. Jsme na hotelu. V lobby baru jíme a pijeme, co jsme si přinesli. Konverzace plyne, je nám fajn a čas utíká. Ráno se budím, mrknu na apku.  Poplach skončil nad ránem v době mého sladkého spánku. Trval pět a půl hodiny. Nebe je jak vymetené. Snídáme. Může to houknout kdykoliv znovu. Chápu, proč místní žijí v té zkurvené válce normální život. Jedeme dál. Team A je na cestě z fronty. Před námi je Kyjev. Zácpy, řeka, mosty a kluci prosí z okýnka, ať nás někdo někam pustí. Po šedesáti minutách jsme tam, kde jsme byli před hodinou. Parádní svatební cesta! Jsme na hotelu. Nejsem vdova.

‍

Deníček z Ukrajiny, díl V: Ahoj, Ukrajino.

Odjíždíme z Kyjeva. Nedá nám to a zastavujeme se v Buči. Sully nám popisuje, jak tady pár desítek vojáků hájilo před Rusáky cestu do Kyjeva. Hodně se tu staví, opravuje, ale na stopy války tady narazíte velmi často. Další zastávkou je Lvov. Před pár dny sem spadla raketa. Zabila osm lidí. Město žije normálním letním turistickým režimem. Pověsti o tom, že tamní vojenská hospoda je naprosto fantastická, nelhaly. V suvenýrech jsem si koupil plyšový tank a kopii řidičáku generála Zalužného. Tohle je skutečně země neomezených možností. Už se těším, až se sem vrátíme.

Přiznám se bez mučení, že v podstatě nemluvím anglicky. Tedy mluvím, ale rozumějí mi jenom v Bronxu, což jsem si osobně vyzkoušel. Rusky jsem se učil na střední škole, ale přítomnost ukrajinské rodiny u nás na chalupě mě docela rozmluvila. Komunikovali jsme spolu zvláštní řečí, která byla brutální kombinací češtiny, ruštiny a angličtiny. Lingvisté by šíleli, ale rozuměli jsme si skvěle. Když jsem v Dnipru předával sanitky, tamní úřednici jsem se omluvil, že mluvím rusky. Podívala se na mě a řekla: „Neomlouvejte se, taky mluvím občas rusky, je důležité znát jazyk našich vrahů.“

Pokud to jen trochu jde, snažíme se podporovat i ostatní organizace, které pomáhají Ukrajině, a pořádáme „malé“ rychlé sbírky s konkrétním cílem. S velkou radostí jsme Olegovi pořídili pojízdnou dílnu. Oleg pracoval na Ukrajině pro Jablotron, a když začala válka, zavolal Daliborovi, že si bere dovolenou, a šel vyhánět Rusáky. Do jednotky, ve které slouží, nasypal Dalibor Dědek mnoho milionů z vlastních peněz. Oleg je jeho osobní záležitost. A naše taky.

V polovině července jsme uzavřeli sbírku na deset tun „čokolády“. A otevřeli novou s názvem Dvě dávky. Ukrajinské speciální jednotky nás požádaly o vysokokapacitní zásobníky do rychlopalných zbraní. Co to je? Normální zásobník je na třicet nábojů, pak jej musíte vyměnit. Do vysokokapacitního zásobníku se vejde šedesát projektilů. Názory mezi střelci na tento druh zásobníků se různí, ale ve chvíli, kdy vás o ně požádá ukrajinská vojenská rozvědka, o tom moc nediskutujete.

To,co děláme, se označuje anglickým slovem crowdfunding.Jeho podstata spočívá v tom, že dárcům ukazujete, kde jejich peníze skončily.Což v případě zbraní není úplně jednoduché. Existují cesty, jak zjistit, kdekaždá konkrétnízbraň je, ale takové procesy jsou poměrně zdlouhavé a zbytečně zatěžujíukrajinskou administrativu. Proto jsme nadšení, když se nějaká „věc“, již jsmetam poslali, objeví. Uprostřed létase na sociálních sítích objevily záběry viktorů. Tři toyoty s namontovanýmikulomety stály na louce u lesa a střílely po ruských dronech. Byl to fajnpocit.

Napadlo vás někdy, jak by to vypadalo, kdyby se Československo v roce 1968 vojensky bránilo invazi vojsk států Varšavské smlouvy? Že je to šílený nápad? Že by to skončilo absolutním masakrem? Zkusili jsme nasimulovat vysílání Československé televize ze srpna 1968 v případě, že bychom se bránili. Postavili jsme přibližnou repliku tehdejšího televizního studia, posadili do něj hlasatelku, která vypadala, jako by byla ze šedesátých let, a nechali ji přečíst tento text:

„Všemu lidu Československé socialistické republiky!"

Včera, dne 20. srpna 1968, kolem 23. hodiny překročila vojska pěti států Varšavské smlouvy hranice naší republiky.

Agresi, která je brutálním popřením základních norem mezinárodního práva, neustoupíme. Okupační vojska už v prvních hodinách narazila na masivní odpor domácího obyvatelstva a prodemokraticky smýšlejících jednotek armády, které usilovně brání naše území před okupanty. Jejich boj už přinesl první oběti, ale také nezměrné odhodlání a projevy hrdinství.

Voláme proto všechny občany s bojovými zkušenostmi, vojáky a důstojníky v záloze, ale i příznivce a členy obnoveného Sokola a skautského hnutí a dalších organizací, aby přišli na pomoc. Podpořte naši armádu a bojující civilní obyvatelstvo! V současné době se formuje nový generální štáb, který bude v nejbližších hodinách obranu koordinovat.

Čelíme nevídané přesile, ale nepodléhejme strachu a bojujme. Nenechte se zmanipulovat kolaboranty a přisluhovači okupantů, kapitulace nepřichází v úvahu.

Naše úsilí nenechá svět lhostejným, přijde nám na pomoc. Pravda a vítězství jsou na naší straně.

Jsme s vámi, buďte s námi.“

Ve chvíli, kdy se moderátorka dostávala ke konci textu, se začala kamera pomalu zvedat a divákovi bylo náhle jasné, že není v televizním studiu, ale na malém náměstí, kde kolem moderátorky stojí desítky lidí s ukrajinskými a českými vlajkami v rukou a mlčky se dívají do kamery…

Byl jsem natolik blízko u námětu i u samotného natáčení, že výsledek chválit nemůžu. Co ale pochválit mohu, je fakt, že se nám tento spot podařilo dostat do vysílání České televize. 21. srpna se objevil celkem osmkrát na všech kanálech ČT. A to se počítá.

V srpnu jsme také úspěšně uzavřeli sbírku na vysokokapacitní zásobníky a zahájili kampaň na podporu 41. samostatné mechanizované brigády. Při naší návštěvě u nich si stěžovali na kritický nedostatek ručních protitankových zbraní. A protože moravská firma Zeveta velmi kvalitní RPG vyrábí a byla ochotna nám nějaké přenechat, sbírka byla na světě. Dostala poměrně pitomý název – 1000 RPG proti CCCP. Dvě nesrozumitelné zkratky v jednom názvu opravdu nejsou nejlepší nápad.

21. srpen byl významný den také díky tomu, že si ho jako svatební den vybral Dalibor Dědek, zakladatel našeho Nadačního fondu pro Ukrajinu. Nikdy jsem nebyl na svatbě miliardáře, ale Dalibor není jen tak nějaký miliardář… Byla plná bratranců, tet a kamarádů. Jedla se svíčková a pilo hlavně pivo. A služební BMW mé manželky bylo asi nejdražší auto, které ten den před Prezidentskou chatou v Jizerkách parkovalo.

‍

Vybrat na Slovensku 650 000 euro na odminovací stroj Božena 5 byl nápad, o kterém jsme dlouho diskutovali. Moc jsme tomu nevěřili, zkrátka jsme si nemysleli, že by Slováci byli ochotni přispívat na nějaké zbraně. Proto jsme zvolili odminovací stroj. Jenže v září 2023 měli naši východní sousedé za premiéra Ludovíta Ódora a tato úřednická vláda Ukrajinu v boji proti Rusům podporovala. Těsně před volbami jsme peníze na Boženu vybrali. Hodně nám v tom pomohl Tchaj-wan; jeho zastupitelství oznámilo, že zdvojnásobí každý dar na naši sbírku, konkrétně až do celkové výše 100 000 euro.

Volby vyhrál Fico. Nám i našim slovenským přátelům bylo jasné, že jejich země mění kurz. Teď si uvědomuji, že jsem si nedokázal představit, jak rychlé ty změny budou a k čemu na Slovensku povedou. A nikdy by mě nenapadlo, že pár měsíců po těchto volbách se budeme podílet na nejrychlejší sbírce v dějinách Slovenska. Ale o tom až za rok.

Nejdřív vytvoříte strach (bída, válka, Ukrajina). Pak označíte nepřítele (sluníčkáři, média, NATO) a nakonec naservírujete řešení (pořádek, mír, Putin). To všechno s pomocí lží a polopravd. Funguje to výborně. I my pomalu kráčíme tímto směrem, jako prase na porážku. O čem to tady píši? O dezinformacích. Proto vznikl Mikeš – informační superhrdina, proto jsme na Doniu rozjeli sbírku na kampaň proti dezinformacím. Věděli jsme, že u nás najdeme hodně lidí, kteří mají stejný cíl: ne říkat lidem, co si mají myslet, ale ukázat jim, jak snadno se dnes dají ohýbat pravdy v polopravdy a polopravdy ve lži. Vybrali jsme na to přes dva miliony korun. Za co jsme je utratili, uvidíte snad už brzy.

„Čekáme vás ve dvě hodiny odpoledne v naší vile na Praze 6,“ zněla Honzova SMS. „Ale já vím kdy, ale furt nevím kde,“ odpověděl jsem asi popáté. Dostat pamětní medaili od jedné české tajné služby znamená docela zážitek, zvlášť když vám tato služba konečně prozradí, na jaké adrese si ji máte převzít. Našli jsme to s Daliborem celkem snadno. A můžu vás ubezpečit, že ten dům vypadal úplně stejně jako všechny v okolí – v životě by mě nenapadlo, že to je zrovna tenhle barák. Dostali jsme kafe, diplom a medaili. Ale vážně, popovídat si se šéfem této organizace byl velký zážitek. Hodně o tom, co nám říkal, dodnes přemýšlím: „Všichni jsme udělali chybu, když jsme roky nevěřili tomu, že Putin opravdu udělá to, o čem mezi řádky mluví,“ a měl na mysli celý západní svět. Shodou okolností pár dní po tomhle setkání měl Putin velký projev v Soči, kde mimo jiné prohlásil: „Stojíme před úkolem vybudovat nový svět. Rusko překonalo krizi, která vznikla po rozpadu Sovětského svazu, a doufalo, že se připojí k ,spravedlivému světovému řádu’, ale tato připravenost ke spolupráci byla některými pochopena jako signál, že Rusko je připraveno podřídit se cizím národním zájmům... Celé ty roky jsme nejen varovali, že takový přístup vede do slepé uličky, ale zvyšuje i hrozbu vojenského konfliktu. Ale nikdo nás nechtěl poslouchat.“

Je ještě něco nejasného na dalších plánech Vladimíra Putina?

Mimochodem, nejsem úplně medailový typ. Beru to tak, že každé takové ocenění je určeno primárně dárcům, bez kterých bychom to mohli zabalit. Proto jsem se při odchodu pana generála zeptal: „Nebude vadit, když to dám na sociální sítě?“ „Vadit to nebude,“ odpověděl ten dobrý muž, „ale bude to vypadat, že nám trochu práskáte.“

Mimochodem, jsem úplně oslavovací typ. A nejraději mám oslavy narozenin, kromě těch mých, pochopitelně. A v říjnu 2024 jsme byli s naším designérem Dodem Dobrikem na jedny pozváni společně. Oslavenkyně měla kulatiny a přála si, aby případné dárky byly peníze, které poputují na účet Dárku pro Putina. Víc vám neřeknu – co se odehrálo na narozeninách Jany Černochové, to zůstane na narozeninách Jany Černochové.

Na začátku listopadu jsme věděli několik věcí. Že naši partneři z Ukrajiny by chtěli vrtulník Black Hawk UH-60. Že takový vrtulník je v Čechách ke koupi a stojí lehce přes 100 milionů. A také jsme věděli, že s ním nepůjde přistát na Vítkově před sochou Jana Žižky, protože bychom pravděpodobně skáceli nejen ty věčné pamětní ohně, ale také řadu stromů v okolí.

Tušili jsme, že tato sbírka vyvolá kontroverzi. Že se najdou lidé, kteří budou tvrdit, že je to drahé, a možná budou mít pravdu. Jak se dá ale určit správná cena takového stroje, když žádný jiný v Evropě není na prodej? Ano, můžete koupit podobný stroj třeba v Jihoafrické republice v aukci a bude vás stát „jen“ necelé dva miliony dolarů, ale co s ním? Jak ho dostanete do České republiky a kdo ho „rozlítá“? Co nás opravdu překvapilo, bylo množství lidí, kteří tvrdili, že Ukrajina Black Hawk nepotřebuje. Desítky výzbrojních expertů nám na sociálních sítích radily, co vojenská rozvědka Ukrajiny potřebuje víc než Čestmíra. Ta sbírka se v polovině zasekla. Je plně v rukou našich ukrajinských partnerů, co s ní bude dál. Otevřeny jsou všechny možnosti. Řešíme to s nimi od začátku léta. Ale zpátky na začátek listopadu.

Sbírku na nákup vrtulníku Black Hawk jsme domlouvali od začátku léta. Od září jsme řešili, jak a kde s ním přistát a ukázat, že je a že umí lítat. To, že to bude 17. listopadu, se nabízelo. Přistát v tomto památném datu s tímto americkým strojem v Praze – to byla jedinečná vize. Co potřebujete na takové přistání? Nebýt v bezletové zóně nad Pražským hradem (končí na hranici Letné), povolení majitele pozemku a stoh razítek. Všechno to oběháte, předem domluvíte, a pak vám týden před přistáním jedna důležitá instituce do toho celého hodí vidle. Tak zase běháte a vysvětlujete. A pak vám pomohou dobří lidé, kteří znají Dárek pro Putina a fandí všem těm věcem, co je děláte.

A Černý jestřáb dosedne 17. 11. v 11:40 na Letenskou pláň. Cajk. Pak dostanete zprávu, že si Ukrajina převzala vysokokapacitní zásobníky, které jste koupili za peníze ze speciální sbírky. A že Dárek pro Putina už podruhé vyhrál Křišťálovou lupu v kategorii Projekt roku. A protože vám z prodeje triček „zbývají“ nějaké peníze, koupíte pro brigádu, ve které válčí Oleg, tři SUV.

Uvědomíte si, že všechno, co děláte, děláte proto, aby tato značka konečně přestala existovat. Že čím líp budete tuto „práci“ dělat, tím rychleji se přiblíží okamžik, kdy bude na Ukrajině mír a sbírky, jako je ta naše, už nebudou potřeba. V listopadu 2023 jsem si myslel, že ten okamžik se blíží, teď, v září 2024, mám pocit, že se spíš vzdaluje.

Na e-shop nasazujeme nové tričko. Je na něm vzkaz, který na jaře Petr Pavel napsal na raketomet na Ukrajině. Je to v angličtině a česky se to dá přeložit třeba takto: „Rusové, běžte domů, dokud není pozdě.“ Zisk z prodeje tohoto trička chceme použít na zakoupení osobního automobilu s ručním řízením, který dostane darem Rehabilitační ústav ve Lvově. Nutně pro svoji autoškolu potřebují vůz s kompletně ručním ovládáním, na kterém se budou učit řídit bývalí vojáci, kteří v boji přišli o dolní končetiny. Doufáme, že tričko by se mohlo dobře prodávat, vždyť už brzo budou Vánoce…

Trochu předčasně dostáváme dárek pod stromeček. Sbírka na 1000 ručních protitankových střel končí v polovině prosince, přesně ve chvíli, kdy začínají chodit dary od velkých firem, které využívají možnost odečíst si takový příspěvek z daní.

Mám pozvánku do Kramářovy vily. Jako tradičně vyjíždíme pozdě, protože moje manželka… prostě vyjíždíme pozdě. „Můžete to, prosím, vzít po kolejích?“ prosím taxikáře. „Víte, manžel má dostat něco od předsedy vlády,“ vysvětluje Irena. Řidič: „Už jsem slyšel spoustu zajímavých zdůvodnění, proč mám jet rychle, ale tohle ještě ne.“ Jsme na kolejích a do vily nad Prahou přijíždíme včas. Párkrát jsem tam jako novinář byl, proto vím, že všechny ty fotky významných státníků vznikají na malém balkonku v prvním patře, odkud se otevírá fakt parádní výhled na Prahu. Kramářovy ceny jsou předány, následuje společenská část večera – jednohubky, víno a nenucená konverzace. Vždycky mám v takových chvílích chuť začít hovor větou: „Ten chlapec dole mi včera míchal tak řídkou maltu, že mi neustále padala zpátky na lžíci.“ Jdeme si zakouřit. Tady je přece někde ten balkonek. Dámy z protokolu předsedy vlády jej ochotně odemykají. Výhled je odtamtud skutečně nádherný. Za chvíli se objevuje číšník s křišťálovým popelníkem. „Dlouho, ale opravdu dlouho tady nikdo nekouřil,“ usmívá se a pokládá popelník na zábradlí.

Do Štědrého dne zbývají desítky hodin, brzy ráno se scházíme v pražském Mánesu. Před námi je deset hodin živého vysílání a 22 různých hostů. Začíná Operace Naděje – celodenní vysílání na sociální sítě, během kterého vybíráme peníze na nákup IFAKů – speciálních vojenských lékárniček, jejichž součástí je turniket, který umí zachraňovat život. Světlana Witowská a Jindra Šídlo moderují jako o život, hosté se střídají, sbírka roste… jde to parádně. Kolem poledne pokládám na stůl velkou svíčku ve tvaru Kremlu. „Když překonáme dva miliony korun, zapálíme si Kreml?“ ptám se moderátorů. Prostor, ze kterého vysíláme, je moc hezký, skleněná stěna za moderátory nabízí výhled na nábřeží a na Národní divadlo. Odpoledne provoz za obřím oknem velmi zhoustne. Zácpou se prodírají sanitky, policejní i civilní vozy s majáky. Přichází zpráva, že nějaký cvok střílel pár stovek metrů od nás, na filozofické fakultě. Mnoho zraněných, mnoho mrtvých. Zkracujeme Operaci Naděje a končíme kolem šesté večer. Vybrali jsme sice hodně přes dva miliony, ale nikdo z nás nemá na žerty náladu. Kreml ten podvečer hořet nebude.

Potom už jen pár dní počítáme. 93 803 dárců nám poslalo celkem 290 852 352 korun. Na Ukrajinu jsme poslali raketomet a 365 raket do něj, 1000 kusů PRG-75M, 10 000 zásobníků MAG GORDS, deset tun plastické trhaviny, 2000 lékárniček IFAK, stovky dronů, několik sanitek a řadu aut a spoustu dalších věcí.

Mohli jsme to udělat jen proto, že nám přispíváte. Jsme vám za to nesmírně vděční. Děkujeme.

tady bude odkaz na google tabulku

‍